Cesta domu a zase zpatky

Je zvlastni, jak se zdanlive obycejne veci a bezna setkani stavaji po ctyrmesicnim odlouceni zase nove a fantasticke. Nevim, jestli jsem se nekdy na neco tak tesila, jako na ty tydenni "prazdniny" v Praze. Utekly sice strasne rychle, ale uz druhy den po priletu domu, jsem si pripadala, jako bych nikdy predtim nikam nejela. Vsechno bylo takove, jak jsem si pamatovala (s vyjimkou domu samozrejme, ktery postupne meni kabat, ale to neni dulezite). Vsude jsem byla hned zase jako doma. Presto byl pro me cely ten cas mimoradny a oddechovy diky setkani s rodinou i vsema prima lidma.



A co vsechno mi utkvelo v hlave? Ten pocit, kdyz jsem jeste sama cekala na kufr z letadla, ale uz jsem vedela, ze jsem doma, veverka v parku u Belvederu a vymena strazi na Prazskem hrade, bananovy koktejl, tramvaj a metro. Lvicata v klubovne i venku, Hugo z hor a ceske pivo, Modre z nebe, Ordinace v ruzove zahrade, zeleninovy salat v pizzerii, zmrzlina ze Svetozoru a Pusinky, Camelot a Excalibur (ale jen na skok), bourka bez deste a male faux pas s vazou v restauraci. Oblibene palacinky se spenatem, Irminsûl, ktery je very very cool a Sipy co miri pouze vpred. Trojrozmerne bryle, Bolek Polivka nebo lavicky v parku, setkani se skautskou legendou na ustredi, 5 minut jizdy nacerno, boty do nepohody, jahodove knedliky a 30°C. Kriklave zelena, ze vlakem by to bylo lepsi, lode a klikata cesta po rece. Ostrov, koupani a plachteni, predlouha cesta do Prahy, baleni a louceni.



Ze to vsechno treba nedava smysl? Verim, ze kdo vi, v textu se najde. At to tedy bere jako osobni pozdrav a dik za spolecne stravene chvile.