Racek ze St. Malo

Fotila jsem ho uz z dalky, aby se nevyplasil. Stal na hradebni zdi a jakoby tusil, ze na nej miri nase objektivy, nechal nas dojit az uplne k sobe. Pozoval a postupne se natacel na vsechny strany, aby si ho kazdy mohl prohlidnout pekne zblizka a vubec se nebal. A prave proto si zaslouzi samostatny prispevek.

Racek

Na cestach

Uplynuly tyden jsem zahajila skolenim o projektech programu Mladez v akci, ktery se konal v Marly-le-Roi. Jelikoz jsme cele ctyri dny byli zavreni ve skolicim stredisku, z teto vesnicky znam tak akorat nadrazi. Nicmene sesla se tam fajn skupinka lidi a i kdyz co se tyce jazyka bylo skoleni ciste frankofonni, rozhodne doslo i na "échange interculturelle".

Opravdove vyletovani zaclo az ve ctvrtek, kdy jsme s Ester vyrazily do Giverny, kde posledni cast sveho zivota stravil Claude Monet. Jiste znate jeho obrazy s lekniny nebo s malym zelenym mostem pres jezirko. Prave to jsme chtely videt na vlastni oci. A kdyz cely den prselo, na krase to zahrade ani kvetinam rozhodne neubralo. Muzete se presvedcit ve fotogalerii.

Giverny+Vernon

Prodlouzeny vikend jsme chtely vyuzit patecni cestou do Remese, kvuli vlaku jsme vstaly opravdu hooodne brzo. Nicmene v 7:15 rano jsme se na nadrazi Paris Est dozvedely, ze nas vlak byl zrusen a dalsi jede az za 4,5 hod. Nasledovalo pak dohadovani se u pokladny a vraceni listkun ale nevzdaly jsme to. Vymyslely jsme plan B a metrem prejely na jine nadrazi, odkud jsme uz za chvili mirily smerem na Rouen. Normandii jsme tedy projizdeli vsechny 4 dny, ale o tom jeste dale. Mesto, kde byla souzena a upalena Johanka z Arcu, si skoro na kazdem kroku pripomina jeji hrdinstvi. A to nemluvim o slavne katedrale, kterou Monet maloval na mnoha svych obrazech a snazil se ji zachytit pokazde v jine denni dobe.

Rouen

No a konecne vikend 19.-20.5.: dlouho ocekavany vylet na pobrezi Normandie, navsteva Mont St.Michel a pobrezi Bretagne. Dva dny jsou kratka doba stihnout uplne vse, co tyto kraje nabizi. Ale nam se spolecne s cesko-slovensko-polsko-francouzskou posadkou dvou pujcenych aut podarilo projet alespon par zajimavych mest a vesnicek. Fotky postupne plnily kartu ve fotaku a zazitku bylo vic a vic. Mezi jeden z nich patri i vychod slunce v zatoce Port Picain u vesnice Cantale, ve ktere jsme prespavali.

Vychod Slunce

Normandie+Bretagne

Zazitky vsedniho dne

Jsou to drobnosti, na ktere narazime na kazdem kroku. A je jedno jestli v Praze nebo v Parizi. Jenze nekdy jsou ty drobnosti tak trochu prekvapive (i kdyz ne treba dulezite). A kdyz je clovek v cizim meste, ma tendenci vsechno porovnavat a hodnotit. Co me tady teda stale udivuje a prekvapuje?

• Vsude se hodne zdravi. Zdravime se v praci, ve vratnici foyer, na chodbach se spolubydlicimi, na kurzu se spoluzaky, vsichni zdravi v obchode, u pokladny, na ulici...hmm, celkem mile a to uz jsem se i naucila, kdy je ten spravny cas rici "bon jour" a kdy "bon soir", kdy je treba poprat "bonne journée" a kdy uz se hodi "bon après-midi" nebo "bonne soirée".
• Ze je nemozne nastoupit do nacpaneho dopravniho prostredku driv, nez ostatni vystoupi? To jsem si myslela taky, nez jsem zjistila, ze tady je to na dennim poradku. A co vic, rekla bych, ze Francouzi se pri cestovani po Parizi drzi pravidla "zasadne se nehnout z mista a prekazet" . To znamena, ze at uz se chcete dostat z metra ven nebo dovnitr, vetsinou vam v tom sverepe brani nejaky parizsky cestujici stojici u dveri, ktery dela, ze nic nevidi a neslysi.
• Obcas si postesknu, jak mi tu ve meste chybi priroda (umele parky se nepocitaji). To jsem vsak netusila, ze si me najde sama (zvlaste pak zvirectvo). I kdyz nutno rict, ze tohoto setkani bych se klidne vzdala. Naposledy jsem napr. zapomnela, ze v supermarketu Leader Price blizko skoly (kam chodim na francouzstinu) je naprosto normalni, ze se vam nad hlavou prohani hejno ptaku. Jasne, sykorky jsou sice roztomile, ale nepatri trosku do jineho prostredi nez na horni regaly v obchode, kde klovou do krabic? C'est bizarre, rekli by Francouzi, kdyby jim to ovsem "bizarre" pripadalo. Jediny, kdo se za mavajicima kridlama mezi testovinama a ryzi otacel, jsem byla ja.
• No a to nemluvim o mysi v metru. Hezky si to cupkala po nastupisti a pletla se lidem pod nohy. Obcas se schovala pod lavickou, to kdyz ji prislo, ze je tam tech nohou nejak moc. A pak se zas vydavala na vyzvedy. Myslite, ze si ji nekdo vsimal? Kdyz nepocitam sebe, tak nikdo.

Ale jinak je Pariz krasne a kulturni mesto ;-) Momentalne ani nenarazim na zadne (Anti)Sarko demonstranty. V sirokem okoli naseho foyer je klid, nikde nikdo a kdybych si obcas neprecetla noviny, tak ani nevim, ze se neco deje. Samozrejme, ze kdo by se chtel dostat do viru udalosti, muze popojet metrem do centra a ma vsechno z prvni ruky, ale ja nemusim mit vsechno.

Volby ukoncily prvni kvetnovy tyden

..., kteremu pralo pocasi a tak jsem nechala vylakat do ulic a poznavat dalsi parizske ulicky. Fotky jsou tentokrat ve fotogalerii a najdete tam mimo jine, jak to vypadalo pri prochazce podel Canal st. Martin. Je to moc krasne misto, hodne mostu je vystaveno nad vodou tak, ze se pri prechazeni pres ne se muzete dotknout vetvi stromu, ktere rostou na brehu. Jedine, co kazi krasny vyhled na vodni kanal (je to urcite ten, kam chodila Amélie z Montmartru hazet zabky) jsou stany a ruzne pristresky bezdomovcu, lemujici obe strany nabrezi.

Prvni kvetnovy tyden

V sobotu vecer jsme se diky Verce, ktera zna skupinu Americanu v Parizi, pridaly k jejich setkani s projizdkou na lodi po Seine. Bylo tezke probrat fotky a do galerie umistit jen nektere. Ale urcite se muzete pokochat zapadem slunce nad Parizi (jasne, je to trochu kyc, ale neslo proste odolat) a prohlednout si skoro vsechny zname parizske pametihodnosti zase z jineho uhlu.
Nedele 6. kvetna patrila turistum a volicum. Tem prvnim kvuli volnym vstupum do muzei (nekolik fotek z Musée d'Orsay) a francouzskym obcanum pak kvuli druhemu kolu prezidentskych voleb. Nedaleko Orsay je ulice Solferino, kde se sesli ti, kteri podporuji Ségolène Royal. Spolecne tam za pritomnosti kamer cekali na zverejneni vysledku. Jake pak bylo vecer jejich zklamani uz jsme nezaznamenaly a kdyz nepocitam Sarkozyho fanousky v metru, kteri se se vsemi delili o svou radost z vitezstvi, zadne dalsi "demonstranty" uz jsem nikde nepotkala. Tudiz fotoreportaz je tak trochu politicky nevyvazena, ale verim, ze mi to prominete.

Cesta z mesta aneb ven z Parize

Vcera se mi podarilo alespon na pul den uniknout z ruchu velkomesta a spolecne s tymem, ktery pripravuje letni setkani roveru ve Francii jsme se vydali obhlednout misto, kde se to bude v srpnu vsechno odehravat. Takze vylet sice pracovni, za to moc zajimavy. Moisson je malinkata vesnicka lezici v meandrech Seiny a v roce 1947 hostila svetove Jamboree miru. Letos se sem tedy skauti vrati nejen slavit 100 let skautingu, ale i 60ti lete vyroci od tohoto Jamboree. Krome Moissonu jsme si prosli nedaleky les (opravdovy-ne jako ty geometricky upravene lesiky, ktere nabizi Pariz) a nasli jsme si i misto, ktere primo lakalo k pikniku. Aby to nevvypadalo, ze jsme se jeli nekam rekreovat, tak musim zminit, ze jsme za za celou dobu stihli jednani na radnici se starostou a vsemi, kteri maji neco spolecneho s technickym zazemim v okoli vesnice. To abychom na vse ziskali potrebna povoleni a razitka (mimochodem i na to, kolik nafouknutych balonku se muze behem akce vypustit do vzduchu - jj, jsem prece ve Francii, tak se nesmim divit). A zarizovalo se spoustu dalsich veci, shanely informace atd.
Dnes uz je to ctvrty den, nastesti posledni, ktery se venuje priprave teto akce. Abych pravdu rekla, tak bychom to v Cesku vsechno stihli probrat za vikend. Ale tady je potreba pocitat tak se dvema hodinama na obed, o trochu delsim casem na veceri a kdyz k tomu pridate nekolik prestavek na kafe ci cigaretu, logicky se vam smrskne cas urceny na praci. "Za odmenu" mam do konce tydne volno a tesim se, ze se vydam na nejaka zajimava mista v Parizi.